Vím, jak je to s Láskou...

 Vím, že mě máš rád. Tak, jako Tebe mám já.

 Byla tu dávno před námi. Než jsme se potkali,

 už to fungovalo. Nemohli jsme se nemilovat.

 Do zámku zapadl klíč... 

 Byla tu dřív než jsme o ní my dva dozvěděli.

 A bude tu ... 

 I když teď právě mlčíš.

 Vím, jaký to je, když celý svět Ti zhasne.

Znám propast, co se vytvoří mezi životem kolem a Tvou duší.

Znám ticho, kdy duše mlčí.

Pocit marnosti. 

Slova zbytečná. 

Jo, čas to zhojí. Otupí. Zase se to srovná.

Zůstane ti vědomí, že tam ta propast byla. 

" Chtěla bych věřit tomu,že naše příští setkání jsme si slíbili a že ho uskutečníme."

" Tomu nechtěj věřit. Prostě tomu věř."

" Jenže to já už neumím. Už jsem věřila. A mockrát prohrála. Mockrát. "

" Čemu já věřím, to je a vždycky to dopadlo."

" Pak mi nemůžeš rozumět. Co kdyby to bylo opačně. Co kdyby nikdy nevyšlo nic,

" Budu se bát. " Čeho se budeš bát? Budeš se mnou."

" Co když se ztratím? " " Najdu Tě."

" Stane se to? Vyjde nám to? " " Ano, to se stane. Uděláme to."

" Bylo mi s tebou krásně. Jen závěr - to milování - chyběl. Touha zůstala. Napravíme to?"

" Napravíme." 

Říkala jsi, že chlapa si nemám stavět na piedestal. Že na něj ženská může být pyšná, hrdá.. ale vzhlížet k němu nemá.

Jenže ty toho chlapa máš doma. Vaříš mu, přitulíš se, kdykoliv chceš, hádat se s ním můžeš. A smiřovat.

Možná to mám jen já. A možná každá, která ho doma nemá, potřebuje někdy slyšet nebo číst ta slova výše uvedená. Být chráněná, chtěná a ženská.

Možná to tak má každá.. 

Buď ráda za to, jak to máš.

 " Vezmu tě do nebe. Ukážu ti pomalou a dlouhou cestu do ráje", sliboval jsi. Dlouho.  Na začátku jsem sama sobě musela říct: Vždyť je to on. Ten samý, co před lety. Jdi blíž... Dodnes se mi vybaví ten pocit, když ses objevil ve dveřích čajovny. Až ve mně hrklo. No, jo. Je to on! Po patnácti letech. Málem jsem se bála i  podat ti ruku. Trochu rozpačitě jsme si povídali