" Vezmu tě do nebe. Ukážu ti pomalou a dlouhou cestu do ráje", sliboval jsi. Dlouho. Na začátku jsem sama sobě musela říct: Vždyť je to on. Ten samý, co před lety. Jdi blíž... Dodnes se mi vybaví ten pocit, když ses objevil ve dveřích čajovny. Až ve mně hrklo. No, jo. Je to on! Po patnácti letech. Málem jsem se bála i podat ti ruku. Trochu rozpačitě jsme si povídali a dnes si z toho setkání pamatuju vylitý čaj - to jak nám do okna skočila ta kočka... a to, jak se ti na krku stáčely vlasy do prstýnků. A tu ... jistotu, nebo co to bylo. Jako bys měl v duši nějaké světýlko.
" Jezdím za tebou kousek toho světýlka si krást", šeptala jsem ti na příštím setkání. " To nemusíš. Kousek ti dám. Neubyde.". Vrátila jsem se z výletu do Prahy a doma mě zase jednou nepoznávali. Světýlko zafungovalo.
A příště zas. I když jsme na sebe měli asi jen deset minut. " Musím už jít", říkals trochu provinile a rozpřáhl náruč - trochu přehnané gesto, napadlo mě. A ten někde vzadu v hlavě zasutý pocit, že tě možná tentokrát vidím naposledy, byl zase tady... Vždyť život hlavně bere. Vím. Proto se málokdy na něco doopravdy těším. A když už, tak chci vždycky ujistit o tom,že se to vážně, vážně, vážně stane...
Jako s tím naším milováním.
Kolikrát jsme si napsali, co jednou spolu vyzkoušíme. Co kdo z nás má rád. Jak se přitulíme. V trávě. V hotelu. V kanceláři... " Stane se to? Vážně?" ptala jsem se... a: " Co když"... na každé mé co když jsi měl odpověď.
Ráda jsem si s tebou povídala. Probírala všechno ze svýho zmatenýho života. Nechala si radit. Miluju naše SMSky, virtuální milování... Ale když přišlo opravdový pozvání:
" Přijeď, jsem tady sám, uděláme, co jsme si slibovali", lekla jsem se. " Nevím, jak to k tobě stihnu. Mám ještě nějaké schůzky", pinkla jsem ti rychlou odpověď a chladila si horké tváře dlaněmi od sněhu. Byly dva dny před vánocemi. A rychle k počítači, vyzjistit spoje. " Přijedu zítra v deset dopoledne. Jen vymysli, kdy se dostanu domů...", odhodlala jsem se nakonec a snažila se zklidnit zrychlený dech. Nerada bych, aby mě místo vlaku odvezla rychlá. Neodvezla. I když mi tvá zpráva přece jen vyrazila dech "Promiň, neozývala ses a já si domluvil něco jiného. Už jedu tam." Zaťala jsem pěst a praštila do stolu. Prudce. Vykašlat se na něj! Zatraceně! Co tak asi lepšího může mít?!
A zase jsme si psali. Krásně. Romanticky. Zbavím se té naivity někdy?
Sešli jsme se a bylo to mnohem lepší než kdy dřív. Byl jsi mi tak blízko v té chvíli, že mi dlouho nikdo nebyl blíž. Na cestu do ráje ještě nedošlo. " Ale jestli zas napíšeš" přijeď", počítej s tím, že nezaváhám a přijedu. Tentokrát jo. Chci zažít víc.", šeptala jsem ti před odjezdem autobusu omámemá tvou vůní. A trochu i tou slivovicí, co jsme pili. " To víš, že jo. Uděláme to. Svoje sliby plním", říkals svým sametovým hlasem. A já bych se v té chvíli nejraděj rozpustila.
Silvestra jsem toho roku vnímala pozitivně. Příští rok začnu od půlky ledna nový projekt, budu se víc věnovat svým koníčkům, slibovala jsem si. A ... ano! Lásce. Jak se asi má můj milý? Napsala jsem Ti SMS s přáním a s nadějí, že se v tom příštím roce potkáme konečně už nazí. " Jestli to stihneš, tak v lednu přijeď", překvapila mě odpověď. Jen počkej, tohle si uniknout nenechám! Slíbila jsem sama sobě. A odpověděla Ti krátce, jak odpovídáš vždycky ty mně: " To beru." Bude se hodit černé luxusní prádlo od Ježíška, usmála jsem se pro sebe. Vyrazím hned ten první týden. Nejistota ale zůstala. " A ... neztratím se?". " Najdu si tě.". " Stejně se budu trochu bát." " Čeho? Budeš přece se mnou." Na to jsem odpověď už neměla. Zato jsem měla už na nový rok všechno podstatné sbalené. V každé volné chvíli jsem přivřela oči a vracela se k našim zprávám, co kdo máme rád, čím budem jeden druhého vzrušovat. Nemohla jsem si pomoct. Žila jsem těch pár dní jenom tebou. Tou nenaplněnou láskou. Touhou, která málem až bolí... Marně jsem čekala na zprávu. Napsala jsem ti e-mail, ale odpovědi se nedočkala a trochu mě to naštvalo. " Tak co bude s tím rájem? Mám sbaleno. Nezkoušej mě vodit za nos",psala jsem vztekle. Dlouho nic. A pak?!
" Jsem v nemocnici. Po bouračce´", vyrazila mi tvá odpověď dech. " Doprdele!" zařvala jsem v nádražní hale, až se nějaký chlap otočil. Znechuceně pak zavrtěl hlavou. To, čeho se bojím, se dostavilo. Osud, co ti náhle podtrhne nohy. A pak už nic není podstatný. Protože celý svět se ti změní.
Promiň, že jsem byla protivná. Dnes se za to stydím. A ty to jednou možná pochopíš. S Láskou já
