Láska?
Ach, jak bývala jednoduchá: Potkala jsem ho na nádraží, kde byl na brigádě. Bylo nám oběma kolem pětadvaceti, moře po kolena. Pohodil hlavou, dlouhé vlasy se mu zavlnily kolem hlavy a já byla chycená dřív, než na otlučenou španělku zahrál první akord.... Chlapi to svádění s kytarou mají nacvičený. " Takhle ji vezmeš, takhle sehneš hlavu a takhle se podíváš. Jako skrz ni, rozumíš?", poučil mě kdysi kamarád. A dodal znalecky: " Hele na to dostanu každou. Anebo každá druhá." Na to nádraží jsem mu chodila vyprávět svý trápení. V přestávkách mezi odjezdy vlaků. Poslouchal. Kupodivu dost pozorně. Mockrát mě pak překvapil tím, co o mně ví. Zkusil se dotýkat a já mu to dovolovala. Začínal hledat a objevovat moje tělo pod oblečením, já pod jeho a vzájemně jsme si byli blíž a blíž... Tajně jsme se u něj doma na podlaze milovali se strachem, že nás přistihne jeho máma. Občas to bylo tak tak... Milovali jsme se čím dál víc a častěji a všude, kde nás napadlo. A pořád mi hrál. Na kytaru. A u něj doma na piáno. A pak jsme spolu žili u něj doma a milovali se každou noc. A žárlila jsem. I on. A hádali jsme se. " Běž do prdele!!!", řvala jsem po něm, práskla dveřmi a utekla ke kámošce, aby si mě od ní nejpozději druhý den odvezl domů, tiše se mi podíval do očí, přivinul mě do své náruče. A pak dal přednost svým kamarádům a vypadnul na pivo s nimi, né se mnou. A já žárlila, vztekala se a urážela... Zavedla jsem tichou domácnost... mlčení, které bolí...
On zavedl smiřování. Pustil mi z desky Motýl a svíce od Turbo.... Anebo Touhu od Příbuzných. Já mlčela, uražená v pokoji, on s v obýváku zkoušel nové kytarové rify... Když měl samoty právě tak dost, zapnul gramec. Věděl, že přijdu...
Rozcházeli jsme se. " Už s tebou nemůžu bejt!", křičela jsem a slzy mi tekly. Chyběl mi už ve chvíli, kdy jsem to vyslovila. " Pojď někam na víno, proberem to", nabízel mi smířlivě s převahou. Věděl, že bych se vzdala půlky života snáz než jeho... " Nesnáším tě!", šeptala jsem, ještě, když už se svými rty málem dotýkal mých... "Fakt?" vydechnul mi do tváře a pak mi sáhnul ... jo, přesně tam. " No?", provokoval. " Bídáku!", vyrazila jsem ze sebe mezi vzdechy... Pokračoval a já povolila... " Ještě si tě teda chvíli nechám", oznámila jsem mu nakonec. To aby to vypadalo, že navrch mám já.
Takhle jednoduchá s ním láska byla. Ty se mě dneska ptáš, jaký byl, co na něm bylo výjimečného, jak se choval, že jsem ho chtěla... Proč se ptáš? Zkusíš být jako on? Abych tě taky chtěla? On byl on, byl svůj. Já jsem byla já, svá. Potrhlá a vzteklá. Spolu jsme byli prostě MY. Patřil ke mně jako do zámku pasuje klíč.
Už nikdy s nikým to nebude takový...
R.I.P. Pavel Huňatý
R.I.P. Opravdová Láska