Nemohla jsem se dočkat

Nemohla jsem se dočkat. 

 Až mi bude něco vyprávět tím hlubokým hlasem, který bych mohla poslouchat den co den na dobrou noc. Když mluví, mlčím. Miluju ten hlas. Asi baryton. Mám ráda historky, co říká, slova, někdy sprostá, někdy vymyšlená, taky zdrobněliny. Jako by mě tím hlasem objímal, sliboval, že se mi s ním nikdy nemůže nic stát. Tedy, dokud budu hodná. S ním jsem. To on je tu zlobr. Dovoluje mi to být něžná a ženská. Těším se, až mi sevře ruce ve svých,až to trochu zabolí. Až mě položí  na postel a rychle zbaví oblečení. Budu se příšerně stydět. Vždycky se  stydím za denního světla. Svým tělem mě sevře, omezí, přinutí mé tělo k odporu. Tohle potřebuju. Pevné objetí, cítit hranice vlastního těla. Vzpírat se a bojovat, než mi dojdou síly. Pak povolit.Podlehnout. Přijmout jeho tělo svým. Nechat se  milovat. Dlouze. Než dojdou síly jemu. Pak zůstane on v mé náruči slabý. Usne a já si budu užívat ten pocit vítězství. KONEČNĚ jsem ho dostala do postele. Co na tom, že jenom jednou a naposledy. Své slabosti se bojí.

Otočila jsem se před zrcadlem. Líčení dobré. Vlasy v pohodě. Podprsenka přesně dělá, co má. Bílou blůzu, samodržící punčošky. Hmmm... To se mu bude líbit. Kalhotky, džíny. Předem jsem ho upozornila, že nic nebudu přehánět. Přijedu v džínách, trochu pokecáme a pak se uvidí. Kabát a můžu jít. Docela kočka - řekne mi poslední pohled do zrcadla. 

Překvapil mě.Pozorností. Péčí. Obskakováním: Nemáš hlad, žízeň, nechybí ti něco? Bývám někdy TAKHLE pozorná ke svým návštěvám?, běželo mi hlavou. Něžností. Dotýkal se mě, jako bych byla ze skla. Jako by se bál, že mě rozbije. Že se pořeže o střepy. Nakonec jsem já svlíkala jeho. Líbala ho... Já, která po vlastním dítěti neolízne lžičku? Nepoznávala jsem se. 

Zažila jsem to. Romanticky. Něžně. Krásně. Neopakovatelně.  ( " plnil jsem ti slib ", bolela ta věta. )